V Ashgabatu se v září babí léto nekoná – teploměr v šest večer ukazuje takřka 30°C. Před odjezdem do Turkmenistánu jsme obdrželi od pořadatele instrukce týkající se místního suchého, pouštního klimatu a předpověď skutečně horkého počasí na čas pobytu. Je navýsost zřejmé, že lehké ošacení v kufru zahálet nebude.

Na letišti se k nám připojuje Jana Kordačová, která do Ashgabatu vyrazila jako předvoj již několik dní předem, aby maximálně uhladila průběh naší cesty. V této složité zemi neplatí zákony ani běžné konvence, jak je známe z „civilizovaného“ západního světa. Oba přítomní zástupci organizátora cesty – Komory SNS – Jana Kordačová spolu s Františkem Masopustem vytvářejí skvělou atmosféru a za jejich přístup a péči patří obrovský dík

První večer v Ashgabatu

Po nezbytném vyřízení formalit na letišti vyrážíme do hotelu. Cílem pro dnešní večer se stává President Hotel Ashgabat, kde lze nalézt nejluxusnější ubytování, které Ashgabat nabízí. I přesto, že pětihvězdový hotel očividně zeje prázdnotou, dávali si Turkmeni při objednávání pokojů s kladným vyjádřením načas: President Hotel je bezvýhradně a dlouhodobě obsazen… Finální rozstřel ovšem naši vyhráli, rezervace se zadařila a já mohu vejít do svého pokoje, který překypuje luxusem a okázalostí. Jako ostatně vše, co je v Ashgabatu oficiálně k vidění.

Týž Večer nás klimatizovaný autobus odváží na první oficiální shledání civilů s našimi vládními činiteli. Cíl – business centrum Pajtagt. Pajtagt je vysoká budova uprostřed Ashgabatu, vystavěná v moderním západním stylu. Jeho patra nepočítáme, ale málo jich rozhodě není. Kdesi uprostřed vidíme světlou výseč, úzký obdélník rozsvícených oken. Vše ostatní je zahaleno v temnotě. Ačkoliv – ne zase tak zcela, samotný mrakodrap podsvětluje kaskáda tlumených světel v neonové paletě barev. Velmi efektní, moderní, až futuristické nasvícení. V porovnání s jinak takřka absolutní prázdnotou budovy prazvláštní kontrast. Zdá se, že celý mrakodrap otevřeli jen proto, abychom se ve dvanáctém patře mohli najíst a potřást si rukou s těmi, kteří s námi ráno opustili pražskou metropoli.

Ashgabat – město duchů

Horní patra Pajgtagu nabízejí strhující pohled na centrum Ashgabatu. Je podzní večer, asijská obloha má stejně temnou barvu jako ta nad českou krajinou. Noční osvětlení Ashgabatu zdánlivě slibuje, že město se ke spánku jen tak nechystá. Tryskající fontány s barevnými vodopády a megalomanskými sochami, monstrózní mramorové paláce nasvícené v tlumených tónech. Tříproudová dálnice lemovaná řadami bezchybných světel. Na pozadí stíny obrysů pohoří Kopet Dag, které Ashgabat obepíná. Při detailnějším pohledu však překvapivě zjišťujeme, že se jedná o pouhou iluzi, kterou se nás pokouší celá ta krása oklamat. Po té dokonalé dopravní tepně neprojede jediné auto, v každém z mrakodrapů svítí sotva pár oken, po ulici neuvidíte živé duše. Město strnule mlčí v absenci lidské přítomnosti. Prvotní dojem z architektonicky uchvacujího města dostává trhliny. Nemůžu si pomoct, i přes svou výstavnost na mě Asghabat působí jako město duchů.

Stalo se